Mark se mě při každé vhodné příležitosti vyptává na dobu komunismu u nás. Při domývání posledních talířů, snažím se mu to nějak, lámanou Angličtinou, vysvětlit. Poprvé jsem viděla Toma a Jerryho, až v dospělém věku. To on nemůže pochopit, je o pět let starší a na Tomovi a Jerrym vyrostl. Neumím mu vysvětlit, proč komunisti zakázali Toma a Jerryho. Směje se, připadá mu to strašně crazy. Neměli jsme ani Mickey Mouse, rejpnu si. Směje se. Chápe, že zakázaly některé hrané filmy, divadla, knihy, ale proč Toma a Jerryho? Nevím, byl ze západu.! Neměli jsme ani medvídky Haribo. Tenhle první želatinový zázrak přinesla do školy spolužačka Lenka, když jsme byli někde v osmičce. Dostala je od nějakých rodinných přátel ze zahraniční. Prodávala je, jednoho za padesát haléřů( v době, kdy chleba stál desetník...)
Psal se rok 1988.
Komunismus byl špatný! Říká Mark. To vás muselo hrozně poznamenat a myslí hlavně psychicky. Musím mu dát za pravdu. To všechno, co jsem tu s odstupu přes kanál uviděla s tím má mnoho co do činění, to jak se lidé pořád bojí vlastních myšlenek, závidí si, pomlouvají se… To proč mi tenhle svět tady, přijde tolik jiný … Ano, komunismus byl špatný, odnaučil lidi myslet a naučili je podezřívat se vzájemně, žít v nevraživosti a nepřejícnosti, ale né všechno je obvykle černé a bílé. Tak i komunismus byl v něčem dobrý. Spousta lidí se měla lépe než teď. Byli jistoty a neznali jsme slovo „stres“. Mark pokývá hlavou, tomu rozumí. Ano, kapitalismus znamená velký stres, stres z nejistoty, proto se v Londýně tolik vraždí a sebevraždí. Už se nesměje, pochopil, že komunisté nejsou jen lidé, co dětem vzali Mickey Mouse a Toma a Jerryho.
Slovo autorky:
Pocházím z malé vesničky Bohutín, kousek od Pelhřimova, kde jsem se narodila, jako jedináček v roce 1975 v rodině, kde se nic nečetlo. Bylo to považováno za ztrátu času a má tetička, mámina starší sestra, která naopak četla hodně, byla ostouzena a vysmívána, pro její lásku k literatuře. Po vzoru svých rodičů jsem ani já nečetla a to až do svých 15 let. Samozřejmě ve škole jsme měli povinnou četbu, ale bylo to na počátku 80 let, kdy i dětské romány byly velice ideologicky zatíženy. Většina povinné četby mě tedy nudila a četla jsem s velkou nechutí, říkajíc si, že rodiče mají pravdu, je to akorát tak ztráta času, kdy člověk může dělat něco daleko užitečnějšího, třeba stavět bunkry v lese. Přelom nastal v době, kdy se mi začaly do ruky dostávat romány Jana Procházky, to bylo už po revoluci, do té doby byly zakázané. Chytlo mě to natolik, že jsem chtěla začít psát tak jako on. Své první literární pokusy jsem poslala do nakladatelství Magnet Press v Praze na Národní třídě. Do týdne mi přišly nazpět s dvoustránkovým dopisem, že mé rukopisy působí jako plagiáty a nakladatelství vadí též velké množství pravopisných chyb. A bylo vymalováno. Do roka Magnet Press ale zkrachoval, jako tolik podniků, které byly v rozkvětu za socialismu a po revoluci je převálcoval volný trh. Měla jsem alespoň malý pocit zadostiučinění a říkala jsem si “ Vidíte, vidíte”. Dalších několik let jsem pak chodila kolem toho zavřeného Magnet Pressu se špinavými výlohami, pokaždé ze školy. To už jsem v Praze studovala FAMU. Chtěla jsem se dovědět o psaní něco víc. Jak, ale přátelé říkají, to, co jsem psala před FAMU bylo daleko lepší, spontánnější, než to, co jsem psala po ní a je Pravda, že tahle škola, mě do jisté míry poznačila, už nedokážu psát takto jako dříve, pořád se ohlížím na nějaké formulky a pravidla, které mi na škole vtloukali do hlavy. Po škole, kdy jsem zjistila, že není až tak jednoduché uživit se, jako scenárista a dramaturg, jsem pracovala různě, také v obchodě, kde se jednou mým zákazníkem stal slovenský básník Juraj Jonas. Kupoval si u mě sako, tak aby mu šlo ke kravatě a prozradil mi, že je to na křest jeho nové básnické sbírky. Pozval mě, jako jemu sympatickou prodavačku a tak jsem se seznámila s Jurajem Himalem, majitelem nakladatelství Petrklíč. Řekla jsem mu, že jsem právě dokončila svůj první román a on, že ať mu tedy pošlu rukopis a tak vyšli, k mé velké radosti Opraváři pomatených duší. Pokřtili jsme je společně ve třetím patře knihkupectví Akademia, na Václavském náměstí a já se pět minut cítila jako spisovatelka. Sotva však za mnou toho povznášejícího večera zapadly dveře Academie, nastaly všední dny a já pomalu zjistila, že prodej mého románu mě neuživí. Jendou za půl roku přišla stokoruna někdy i dvě a pak už jen desetikoruny nebo dvacky. Dnes při svých nejrůznějších bizarních zaměstnáních mám psaní jako koníčka, když něco vydám, tak většinou vlastním nákladem, co za to dostávám? Někdy dvacet korun, někdy deset, ale mám pocit, že o to nejde, mám radost z každého výtisku, který si někdo přečte a proto jsem se nakonec rozhodla publikovat na internetu.
